Věděli jste, že v Česku žije 30–40 tisíc dětí, jejichž rodiče jsou ve vězení? Mezinárodní vězeňské společenství, jehož práci letos podporujeme v rámci Giving Tuesday spolu s naší mateřskou společností Albatros Media, se zaměřuje na pomoc těmto neviditelným obětem. V rozhovoru s Gabrielou Kabátovou, ředitelkou organizace, se dozvíte o výzvách, kterým tyto děti čelí, a o projektech, které pomáhají měnit jejich životy. Jaký je příběh Andělského stromu a jak můžeme jako společnost přispět k lepší budoucnosti dětí odsouzených rodičů?

O dětech, které mají rodiče ve vězení, se mluví jako o neviditelných obětech trestných činů. Kde se vůbec zrodila myšlenka podporovat neviditelné oběti trestných činů?
Podpora pro děti vězňů, jejich zviditelňování a otevření tohoto téma stály u přímého začátku mého zájmu o tuto oblast. Velmi silně se mnou kdysi dávno pohnula informace o vánočním projektu Andělský strom. Uvědomila jsem si víc než dřív, že ve věznicích jsou mámy a tátové a že jejich děcka a rodiny mají velké potřeby, ale nikdo o tom nemluví. Zakladatelka projektu Andělský strom byla vězenkyně, která sledovala, jak v Americe odsouzené mámy schovávaly dětem kousky mýdla, nebo sušenky jako dárečky. Po svém propuštění začala dělat pro tyto děti vánoční sbírku a projekt byl na světě. Naše organizace začala těmto neviditelným dětem pomáhat hned od svého vzniku. První Andělský strom jsme realizovali v roce 2011 a pak následovaly Andělské kempy a klubíky a Dream Academy. Pokud odsouzeným rodičům na dítěti záleží, je dítě obrovským motivačním prvkem pro ukončení kriminální dráhy neboli je to jeden z nejsilnější desistenčních faktorů. Rodiči nemůžete udělat větší radost než udělat něco dobrého pro jeho dítě.

Povězte, s čím vším se musí děti v běžném životě potýkat?
Rodič dítěti na nějakou kratší, nebo spíše delší dobu zmizí. To samotné je pro dítě nepochopitelná věc. Zmizí za okolností, za které se rodina stydí. Buď dítěti zamlčuje, co se stalo, mlží, nebo na rodiče nadává. Dítě se vyrovnává s chybou rodiče. Kromě absence rodiče, které je samo o sobě traumatem, se rodina v naprosté většině dostává do až kritické ekonomické situace, protože chybí jeden příjem v rodině. Děcka jsou zvyklá se často stěhovat, spoluprožívat exekuce, dostávají se s pečující osobou i na ubytovny a některá končí v dětských domovech. Z tříletého výzkumu, který jsme iniciovali a spolupracovali na něm s Masarykovou univerzitou vyšla na světlo fakta z výpovědí stovek dětí. Mnohé popisují, jak byly přítomné zatčení rodiče. Popisují, že i zůstaly samy na ulici a rodiče odvezla policie. Jsou to neuvěřitelné příběhy. Děti dokonce popisují, že nemají dostatek jídla. Některé děti opravdu zažívají hlad. Chybí jim vybavení do školy, nemohou jezdit na výlety, kam jedou spolužáci, prázdniny tráví doma, rodiny nemají peníze na podporu nadání dětí v mimoškolních aktivitách, tedy kroužcích, nebo ve sportu. Rodina se soustředí na přežití a na finance na návštěvy ve věznicích.

Děti jsou ale také silně stigmatizované a školy si moc nevědí rady, jak k nim přistupovat. To se promítá i do dětských přátelství, které nemusí rodiny ostatních dětí vůbec podporovat. Dítě tedy zůstává samo na obrovský problém a připadá si, že něco provedlo, že je to třeba jeho vina, že je rodič ve vězení a že ho čeká podobná budoucnost. Většinou má nedostatek kvalitních informací a jeho představivost zpracovává situaci nerealisticky a černě. Děti neumí vyjádřit plně své pocity, trápení projevují například velkým zlobením a tím vzniká začarovaný kruh, protože pak už jim nikdo z okolí nerozumí a ztrácejí každou podanou ruku. Děti vězňů tedy nesou trest a jeho důsledky spolu s rodičem. Jsou trestané tím, že nemohou mít pěkné dětství jako ostatní. Víme, že to je celoživotní handicap a často neuzdravitelný. Přitom se ničím neprovinily.

A dá se obecně říct, jak děti vnímají své odsouzené rodiče?
Každé dítě je jiné a každé má jiný vztah s rodičem. Obecně ale dítě nejen potřebuje lásku rodiče, ale zoufale po ní touží. Potřebuje rodiče také jako svůj vzor, ale to v případě rodiče vězně není možné a dítě to ví. Má tedy rodiče kdesi, vidí ho 3 hodiny měsíčně, v souhrnu 36 hodin za rok, pokud by dojelo na všechny povolené návštěvy. To se ale děje zřídka. Dítě by chtělo, aby máma nebo táta přišli před školu a pak si šli hrát na hřiště, na zmrzlinu. Vidí kolem sebe své spolužáky a vnímají svou situaci jako naprosto jinou. Dítě může rodiče ve své mysli glorifikovat, nebo na něj být velmi rozhněvané, nebo vztah může pomalu odumírat. Návštěvy jsou i finančně náročné, tak rodina jezdí jen občas, nebo tam není zájem pečující osoby.

Máme natočené krátké video z jednoho celodenního setkání rodin, které jsme pořádali ve Světlé nad Sázavou. Většina dětí tam pláče radostí, když mámu uvidí, skáče na ní a objímají ji a pak pláče dvě hodiny před koncem, protože se bojí rozloučení. To video je silné a naleznete je na našem YouTube kanálu. Některé starší děti svým rodičům při návštěvách domlouvají, aby už byli hodní a přestali dělat hlouposti. Jakoby se jim prohodí role a z děcka je odpovědný rodič. Nedávno mi jedna malá holčička během setkání skupiny plakala hodinu v náručí. Nechala jsem ji vyplakat. Většina těchto dětí potřebuje pomoc psychologa, nebo psychiatra. Děti se po odchodu rodiče začnou většinou špatně učit, nebo pomočovat, bývají častěji nemocné, mají bolesti hlavy, stahují se do sebe, nebo jak jsem říkala, prostě zlobí a rebelují. V České Lípě máme desetiletého chlapečka, který opakovaně utíká babičce z domova a spí venku a líbí se mu záškoláctví. Babička ho umí jen trestat a snaží se ho zbavit umístěním kamkoliv jinam. Pokud mu třeba dáme i dárek, zlobí se i na nás. Nechce pro něj nic dobrého. Děti si se svou situací nevědí rady a reagují špatně.

Vidíte z příběhů kolem vás, že se daří náhled dětí na odsouzené rodiče měnit?
Já myslím, že trochu ano. Když jsme přinesli projekt Andělský strom, mnoho zaměstnanců věznic si myslelo, že si to tato děcka nezaslouží. S takovým názorem jsme se ale setkávali i v církvích a do teď nám na sítích píší někteří lidé komentáře, které musíme mazat, jak jsou vulgární. Ale za posledních 14 let, kdy situaci mapujeme, je výrazný posun k většímu soucitu a také pochopení, že děti z Dětských domovů a děti vězňů jsou v podstatě jedna skupina. Lidé měli dřív pocit, že v DD pomáhají jen sirotkům a to jim nevadí, podpořit ale dítě v rodině kriminálníka chce trochu osvícení a informovanosti.

Poradíte, jak by se měl člověk coby rodič nebo například spolužák chovat k dítěti, o kterém víme, že jeho máma a táta jsou ve vězení?
Nejhorší varianta je nechat dítě samotné a vyhýbat se mu. Další chybou by bylo ho považovat za chudinku a verbalizovat to. Dítě potřebuje navázat normální vztahy, potřebuje někam patřit a mít pevné zázemí, jezdit na výlety, mít kamarády, mít podporu rodičů svých spolužáků, být milované. V podstatě by si každý dospělý měl uvědomit, že je to dítě, které potřebuje víc péče, víc pomoci, víc podpory. Není třeba se ho bát. Není třeba říkat dětem: ”S tím raději nikam nechoď, neber ho k nám domů.” To jsou smrtící věty. Mnoho rodičů se mezi sebou přátelí a jezdí na společné výlety, přibrat dítě a jednat s ním jako s tím vlastním, ne s někým, kdo je zvláštní, bude jistě uzdravující. Také je možné nabídnout rodině hlídání mladších sourozenců, nebo zjistit potřeby rodiny a mluvit s nimi, nabídnout pomoc. Nenechat dítě ani rodinu, aby byli neviditelní.

V Česku zatím není systematická podpora, která by cílila na neviditelné oběti trestných činů. Snažíte se nějak situaci posunout?  
Rozhodně se snažíme o změnu. Zmínila jsem tříletý výzkum na téma wellbeing těchto dětí. Spolupracujeme nejen s Masarykovou univerzitou, ale především s Vězeňskou službou ČR, která výstupy z výzkumu bere velmi vážně a bude podle nich upravovat podmínky pro komunikaci dětí s uvězněnými rodiči. Při každé příležitosti medializujeme všechny dětské projekty, aby se zvyšovalo povědomí o zapomenutých dětech. Chceme, aby na nich společnosti nejen začalo víc záležet, ale aby se pozvedla i informovanost. Zveme televize k natáčení našeho projektu Den s dítětem, kdy vždy 12 rodin vězňů tráví společně den na zahradě věznice. Vytváříme jim k tomu podmínky a zajímavé programy, včetně hudebních a výtvarných a také dobrého společného stolování. Rodiny tak prožijí určitou normalitu setkání a k té se pak mohou další měsíce a roky upínat.

Nedávno vznikla pracovní skupina při Úřadu vlády vedená zmocněnkyní pro lidská práva Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou. Těším se teď na spolupráci s poslanci a dlouhodobě toto zviditelňování podporuje Senát Parlamentu ČR. Děti vězňů přijal na Pražském hradě i prezident republiky vloni o Vánocích. Myslím, že dobu mapování máme úspěšně za sebou a vyhlížíme, jaké praktické změny nastanou. Jako neziskovka ale věnujeme čas především těmto dětem, hybatelství nemáme naplánované na plný úvazek. Dáváme k němu podněty a medializujeme výstupy.

Projektů pro děti vězňů máte celou řadu. Můžete je stručně představit?
Popsala jsem vánoční projekt Andělský strom a jen dodám, že jsme vloni darovali dárky pro více než 2 000 dětí. Nejsou to žádné starší hračky, každý dárek se kupuje cíleně podle přání dítěte a za stanovenou částku, protože pro tyto děti je to buď jediný, nebo hlavní dárek. Dítě dárek dostává spolu s osobním dopisem od rodiče z vězení a má tedy dojem, že jej posílá máma, nebo táta. Potřebujeme k tomu souhlas pečující osoby, protože minimálně 2 % rodin si dárek nepřejí. Rodič rodině natolik ublížil, že chtějí vztahy přetrhat a my to respektujeme. Obvoláváme tedy všechny rodiny a logisticky je projekt nesmírně náročný. Zároveň dává možnost komunikace s rodinami, které ji velmi potřebují a mohou pak využívat i naše další služby.

Andělské kempy probíhají v létě a letos na nich už bylo 89 dětí. Na kempy jezdí vyškolení vedoucí ve velkém počtu, aby byla možná individuální práce s dětmi. Na každé dvě děti je jeden vedoucí.

Andělské klubíky pro děti od 7 let běží v Brně, České Lípě a nově v Praze. Děti se v nich schází jednou týdně a vedoucí jim připravují různý program, výlety, hry, ale mají čas si i povídat. Rodiny zároveň dostávají potravinovou pomoc.

Pro dívky ve věku náctiletých vedeme čtvrtým rokem v Praze Dream Academy, která se zaměřuje na dobrou volbu povolání, mapování nadání a studia těchto děcek. Dream Academy vzniká v tomto roce nově i v Brně.

Projekt Den s dítětem jsme už také zmínila a je to vlastně ochutnávka toho, jak rodina zase bude fungovat společně na svobodě. Rodina má po dlouhé době možnost být celý den dohromady v pěkném prostředí, hrát si, dotýkat se, vyjadřovat společně radost, chvíli nemyslet na těžkost situace.
V září se prvně uskutečnil projekt Game with Mum and Dad, podpořený mezinárodní organizací COPE. Bude to fotbalové utkání rodin uvnitř věznice a pak trávení společného času podobně jako v Dnu s dítětem. Následovat bude Kulatý stůl, asi o měsíc později, kde budou účastníci mluvit o svých pocitech a odborníci se budou zamýšlet, jak více podporovat soudržnost rodin.

V Česku pracujete v menším týmu kmenových zaměstnanců, ale vaše síla tkví ve spolupráci s dobrovolníky. Co všechno u vás mohou dobrovolníci dělat?
Ano, je to tak. Máme opravdu velký počet dobrovolníků ve všech projektech. Je to asi dané tím, že hodně spolupracujeme se všemi církvemi a tam se objevuje mnoho obětavců. Několik stovek se stará o Andělský strom, tam je největší potřeba. Rozeslat tak velké množství dárků do rodin, zajistit osobní dopisy z věznic, mluvit s každou rodinou, to chce opravdu hodně spolehlivých lidí. Abychom měli záruku u každého, chceme doporučení církve, případně školy a podobně. Každý rok zvyšujeme na dobrovolníky požadavky. To, že práce není placená neznamená, že dobrovolník nemusí splňovat přísné parametry. Dobrovolníci, kteří projdou školeními a naším několikafázovým výběrem pak mohou jezdit na kempy, nebo i do věznic, mentorují propuštěné a pracují v restorativních projektech pro oběti.

Jak se mohou lidé do dobrovolnictví v rámci MVS zapojit? Stačí vás kontaktovat?
Ano, na našich stránkách mvs.cz/pomahejte-s-nami/ je kontakt na pracovníka, který má dobrovolníky na starosti.

Co je pro vás aktuálně největší výzva? Jaké máte plány pro nejbližší měsíce?
V Praze otevíráme Dětské centrum. Právě tam dokončili práci malíři a začínáme tedy dávat dohromady návrhy na vybavení, jedná se o celkem velký prostor a budeme hledat nejen, co nakoupit, ale také budeme informovat naše dárce, na jaké vybavení mohou dětem přispět, nebo co by mohli zapůjčit. Chtěli bychom centrum vybavit i hudebními nástroji. V Centru se kromě dětských setkání budou konat i školení a kulturní a osvětové akce. Je to veliká příležitost i spousta nové práce.
Začínáme i velmi intenzivní práci v jedné z věznic. Jedná se o nový pilotní projekt s velkou ambicí na mnoho dalších let, ale zatím nechci víc prozrazovat.

Na podzim nás čeká každoroční charitativní koncert v Senátu a několik kulatých stolů. Podzim bývá vždy náročný. Letos dáváme i hodně času do fundraisingu, protože z Čech odešel významný dárce a bojujeme o každou korunu.

V Česku působíte už 14 let. Z čeho máte největší radost?
Za 14 let stoupl počet projektů z původních 2 na více než 20. Začínala jsem v podstatě sama, byla to taková one woman show, kterou financoval můj manžel, dnes máme tři desítky pracovníků a 400 dobrovolníků. Radost mám nejvíc z jednotlivých klientů, kteří se drží a zrají. Včera večer mi telefonoval vězeň, který založil modlitební skupiny v jedné věznici a vyprávěl, že skupina ne právě svatých mužů, když to řeknu s eufemismem, se tam momentálně postí za jednoho vězně s problémy, tak jsem se až zastyděla, protože jsem právě dovečeřela. Někteří vězni berou velmi vážně svou víru v Boha. Mám radost z propuštěného vězně, který se stává součástí našeho týmu, je vzdělaný a spolehlivý a stal se mým dobrým kamarádem. Moc mám ráda naše „holčičky“ z Dream Academy, protože se snažím s nimi být od samého začátku a nesmírně mi přirostly k srdci.

Mám obrovskou radost z pracovního týmu, který je skutečně hvězdný. Naši lidé se velmi silně vzájemně podporují a pomáhají si. Je s nimi každý den i spousta legrace a potěšení. Bylo vždycky mým snem, abychom byli víc rodina než zaměstnanci, a to se nám úžasně daří. Úspěchy klientů, hlavně těch s kriminální minulostí, nejsou vždycky v tom, jestli už pracují, jestli je přijala zpět rodina. Tak jednoduché to bohužel není. Mnoho našich klientů je natolik poškozených, že volí i bezdomovectví, nebo nezvládají abstinenci, znovu a znovu bojují s drogami. Mají lepší i horší období a my je doprovázíme v každé situaci, ať selhávají, nebo zrovna prosperují. Těší mě, že mentorovaní klienti se jen zřídkakdy do věznic vracejí. I když selhávají, nebývají to trestné činy, spíše jejich neschopnost začít venku znovu. A ono je to nesmírně těžké.

Říká se, že společnost se pozná podle toho, jak zachází se svými nejslabšími, ať to jsou děti, chudí lidé, bezdomovci, nemocní, vězni. Mám radost, že my Češi jsme v podstatě velmi hodní, štědří a soucitní. Zároveň jsou tu i lidé, kteří jsou více trestající, než v jiných zemích a stále naštvaní, ale my komunikujeme s lidmi, kteří chápou, že je země kulatá a že každý člověk má jinou startovací čáru a každý touží po uznání své hodnoty a potřebuje, aby ho měl někdo rád. Takoví jsou naši dobrovolníci. Naším krédem je být s potřebnými a mít je rád. Ostatní přijde samo.

Existuje mnoho nejrůznějších resocializačních a edukačních programů, ale dětští i dospělí klienti potřebují cítit, že někomu na nich záleží. Vedle mnoha odborných slov a školení uzdravuje a mění zdaleka nejvíc jazyk pohlazení a lásky. „Záleží mi na Tobě, jsi vzácný“.

Rohovor vedla Vlasta Holéciová, Foto: Mezinárodní vězeňské společenství