Když jste před 25 lety zakládali Verdu, jak jste si tehdy představovali její fungování? Co z těch původních představ zůstalo a co se změnilo?
Tehdy byla trochu jiná situace, končily divoké devadesátky a teprve se formovala občanská společnost, do které patří různé spolky a nadace. Podporou romských studentů se u nás v té době zabýval pouze Open Society Found, který se ale orientoval jen na vysokoškoláky. Takže my jsme opravdu začínali na zelené louce a museli si to celé vymyslet. Což s sebou pochopitelně neslo řadu slepých uliček a poučení z chyb.
Vůbec největší problém byl najít ty, které bychom mohli podpořit a jak se k nim dostat. Nebýt spolupráce s romským střediskem Drom, která trvá dodnes, tak by se nám to asi nepovedlo.
Že jednoho dne oslavíme celé čtvrtstoletí, tomu bych tehdy nevěřila ani já, a to jsem byla vždy velký optimista. Ale je opravdu potěšující, že to naše původní zadání – pomoc romské komunitě tím, že budeme podporovat její budoucí vlastní elitu – se nám daří plnit stále. I když organizací, které splnění takového cíle napomáhají, od té doby (chválabohu) přibylo.

 

Prvních téměř patnáct let jste poskytovali „jen“ stipendia a s romskými studenty se setkávali jednou ročně. Proč jste se rozhodli tento model změnit a začít s nimi pracovat intenzivněji během celého školního roku?
Po těch poněkud klopýtavých začátcích a dobách, kdy jsme Verdu financovali pouze z vlastních kapes, jsme najednou zjistili, že nám výrazně narostl počet stipendistů. Z původních třiceti ročně se nám hlásilo téměř sto. A nám došlo, že už to sami nezvládneme a pokud chceme pokračovat dál, musíme si najít pomoc a hledat další zdroje.
Takže jsem se v roce 2015 dozvěděla o vznikající Nadaci Albatros a obrátila se na ni. A prospělo nám to nejen finančně, ale především tím, že nás spolupráce s Nadací Albatros přiměla změnit zavedené postupy a styl práce. Což jsme vlastními silami už nezvládali, protože členové naší správní rady byli vždy dobrovolníky a donátory bez nároku na odměnu, takže jsme rozšířili naše řady o nové spolupracovníky. Ono je vždy náročné, když máte něco změnit, ale ukázalo se to jako velmi užitečné a efektivní.

Úspěšnost absolventů se po zavedení pravidelných setkání a častějšího kontaktu zvýšila z 62 % na 85 %. Co konkrétně v té častější práci se studenty funguje nejlépe?
Na zvýšení úspěšnosti, tedy úspěšného ukončení ročníku a studia vůbec, mají podíl dva faktory. Jedním bylo zpřísnění a zjednodušení podmínek pro výběr stipendistů. Nyní máme pouze dvě – romský původ a stipendisti se musí vejít do požadovaného průměru známek na vysvědčení bez neomluvených hodin a pětek. Že jsme trochu přísní, dokazuje i to, že můj vlastní syn by od nás na střední škole stipendium nedostal.
A druhým je i to, že se stipendisty během roku komunikujeme a pokud mají problém ve škole, snažíme se jim pomáhat. Třeba tím, že jim nabídneme doučování nebo konzultace. A také jsme v průběhu let začali spolupracovat s řadou neziskových organizací po celé republice, které jim mohou pomáhat přímo v místě bydliště.

 

 

Práci se studenty nepodceňujete. Nabízíte kariérní poradenství i společné motivační víkendy. Mnozí studenti jsou na školách jediní Romové – jak jim pomáhá vědět, že v tom nejsou sami?
Právě, oni to opravdu mnohdy nemají jednoduché. Bohužel asi nejtěžší to mají na učňovských zařízeních. Některé historky, které jsem během let od našich učňů vyslechla, vůbec nebylo příjemné poslouchat.
Střední školy jsou v tomto směru většinou vstřícnější a na vysokých školách už se s předsudky nesetkávají vůbec. Ale když si představíte, že ten romský student je mnohdy první z celé široké rodiny, tak je pochopitelné, že naráží na mnohé problémy, na které jsou jiní studenti už připravení.
Pro mnohé jsou právě motivační víkendy první příležitostí setkat se i s jinými romskými studenty a sdílet s nimi svou vlastní zkušenost. I my se učíme. Velmi dobře si pamatuji jednu konkrétní zkušenost, kdy naprostý premiant z malého města nenastoupil na vysokou školu jenom proto, že nevěděl o tom, jak velký je převis poptávky o koleje v Praze a žil v přesvědčení, že je má automaticky přidělené. A tak ho ta zkušenost vyděsila, že vysokou raději vzdal. Byl první z rodiny, kdo se dostal na VŠ a na jiné ubytování rodina neměla. Od té doby se podobným situacím snažíme předcházet.

Co vás osobně nejvíc naplňuje na práci s romskými studenty po těch 25 letech?
Jedna naše spolupracovnice z Verdy to přesně shrnula, když řekla, že ji ta naše výběrová řízení, kdy se studenty mluvíme osobně, pokaždé znovu nabijí nadějí a optimismem. Mnozí z nich jsou skutečně úžasní a pokaždé mi zlepší náladu. A hlavně, když děláme něco pro druhé a nehledíme pouze na sebe, pracujeme tím i na svém vlastním růstu. Někteří by řekli, že i na karmě.

Povězte, co je pro vás DNA Verdy? V čem je její hlavní síla?
Já myslím, že jednak ve správní radě, protože její základ (tři zakládající členové) vydržel celých 25 let a ty další k nám přitáhla možná právě ta síla Verdy. Že pro ni stále pracujeme dobrovolně a bez nároku na odměnu. Ona nás Verda odměňuje jinak.
Mě třeba tím, že jsem díky Verdě napsala svou první knihu a potkala spoustu neuvěřitelně zajímavých lidí. A když potřebujeme pomoc, tak ona se vždy nějaká objeví. Občas říkám, že Verda je takový malý zázrak.

Vaši bývalí stipendisté se do Verdy vracejí – ve správní radě máte např. MUDr. Jakuba Jarého. Je to pro vás důležitý signál? Co to říká o tom, jak Verda funguje?
Jakuba už občas možná až otravuji, když před ním vykládám, že je můj splněný sen. Byl naším prvním stipendistou, který nás začal po dokončení studií finančně podporovat, aby pomohl dalším romským studentům. A těší mě, že jeho příkladu už následují další naši absolventi. Asi se jim líbí to, co Verda představuje. Možná se nám daří plnit původní cíl – víra, že Romové budou mít vlastní elitu, která přesně ví, co skutečně potřebují.

Jak vnímáte spolupráci s Nadací Albatros? Co vám partnerství přináší?
Pro mě osobně je to vlastně poněkud neuvěřitelný příběh, protože jsem Verdu založila v době, kdy jsem prodala svůj podíl ve firmě Computer Press. Kterou jednoho dne koupil Albatros, takže jsem se o Nadaci Albatros dozvěděla od jedné z mých bývalých kolegyň, která nyní v Albatrosu pracuje na dost vysoké pozici, stejně jako jiní naši bývalí zaměstnanci. Mě to tenkrát velmi potěšilo a říkala jsem si, že některé dobré myšlenky jsou asi nakažlivé.
Každopádně pro nás byl začátek spolupráce s Nadací Albatros velmi důležitým a pozitivním podnětem, protože nás přiměl k potřebným změnám a modernizaci.

 

 

Čím se dnešní generace vašich stipendistů liší od těch prvních? Vidíte nějaké rozdíly?
Změnili se nejenom studenti, ale hlavně jejich rodiče. Uvědomte si, že my už podporujeme druhou generaci studentů. A právě jejich rodiče si mnohem více uvědomují, jak je vzdělání pro jejich děti důležité. My totiž zjišťujeme, že jakmile má aspoň jeden z rodičů vyšší vzdělání než základní, jeho děti budou mít minimálně výuční list. Což je v době velké poptávky po kvalitních řemeslnících velmi užitečné.
A na tom, že se nám hlásí stále více stipendistů, kteří jsou schopni splnit naše podmínky, mají kromě rodičů obrovskou zásluhu především neziskové organizace, které se romským dětem věnují už v rámci předškolního vzdělávání a pomáhají jim během docházky na základní školu. Takže mě opravdu dokážou rozčílit do běla řeči některých politiků, kteří by za mzdu lidí v neziskovkách ani ráno nevstali z postele a vůbec nechtějí připustit ani sobě ani před svými voliči, jak velkou práci tyto organizace odvádějí pro celou společnost. I díky neziskovkám mají dnešní romští studenti mnohem více sebevědomí a jasnou představu o své budoucnosti. Mám z nich velkou radost.

O čem přemýšlíte do budoucna? Kam byste Verdu chtěla směřovat?
Samozřejmě jsme si vědomi toho, že nemládneme a jednou budeme muset předat veslo těm, kteří budou mít více energie. Takže jsme naši správní radu rozšířili o další mladší krev – Janu Šafaříkovou na pozici revizorky. 

Víte, když jsme začínali, často jsme poslouchali řeči o tom, že jsou to vyhozené peníze a zbytečná práce. Dnes už takové nevyžádané rady nedostávám. Naopak máme řadu drobných donátorů, kteří nás pravidelně podporují, protože naši práci chápou a chválí. To je za ta léta velká změna. A mně by asi udělalo největší radost, kdyby Verda jednou nebyla vůbec potřeba, protože by si náš stát konečně uvědomil, jak se mu vyplatí podporovat každé chytré a nadané romské dítě i jeho rodinu během studií. A jak výrazně tím v budoucnu vydělá na daních a ušetří jinde. Třeba se toho ještě dožiju. 🙂