Mladí lidé, kteří procházejí stipendijním programem Nadace Albatros, mají jedno společné: chtějí studovat, chtějí se posouvat a často překonávají limity dané prostředím, ve kterém vyrůstali. Jejich zkušenosti ukazují, že když má člověk stabilní podporu, komunitu a důvěru, dokáže věci, které si dříve vůbec neuměl představit. 

Kritické momenty vysokoškolského života

Stále se potvrzuje, že nejkritičtější období vysokoškolské dráhy je první ročník a pak samotný závěr studia. Právě tehdy se nejvíc projeví kombinace tlaku, finančních obav a pocitu, že „na to možná nemám“.

Enrico, který dokončuje bakaláře z mezinárodních vztahů a míří dál na magisterské studium, to popisuje jasně: „Rozhodování, jestli budu studovat nebo pracovat, bylo nejtěžší. A není to téma jen střední školy – řeší se to i na vysoké, i proto si moc vážím podpory od Nadace Albatros,“ říká Enrico, který bude prvním vysokoškolákem v rodině.  Podobné dilema zažívají i další studenti — často ti, kteří studují jako první ve své rodině a současně pracují, starají se o sourozence nebo zvládají studium v náročných rodinných podmínkách.

Titul jako milník

Pro Denisu, která letos dokončuje obor zdravotní laborantka, znamená diplom zásadní životní milník: „Ten titul je něco, co vám už nikdo nevezme,“ říká přesvědčivě. I ona bude první s magisterským titulem ve své rodině. 

Podobnou vytrvalost má i Marie, která se v pátém ročníku trestního práva blíží ke státnicím. Největší výzvou během celého studia nebylo samotné právo, ale zvládnout souběh práce, učení, zdravého životního stylu a psychické pohody — dlouhodobě, rok za rokem. „Dostala jsem se do pátého ročníku bez větších obtíží. V tomhle jsem na sebe pyšná.“ 

Zkušenost z programu dokládá, že když tito studenti vysokou školu úspěšně dokončí, otevírá se jim svět nových možností — 95 % absolventů našeho stipendijního programu pro romské vysokoškolačky a vysokoškoláky najde uplatnění odpovídající dosaženému vzdělání. Pro mnohé z nich je to první krok do profesního světa, který do té doby znali jen z dálky. 

Duševní zdraví jako téma, které nelze přehlížet 

Čím dál víc studentů otevřeně popisuje, že je jejich studium provázeno psychickým tlakem, stresem a pocitem vyčerpání. U romských studentů se k tomu navíc přidávají zkušenosti s diskriminací — od každodenních poznámek až po strukturální bariéry v přístupu k bydlení, vzdělání i pracovnímu uplatnění. 

V Nadaci stavíme naše programy na skutečné participaci a zapojení studentů. Jejich potřeby a zpětná vazba ovlivňují podobu programu i jednotlivé aktivity, včetně společných setkání. 

I proto jsme se na jejich podnět během březnového setkání zúčastnili přednášky psycholožky Moniky Mihaličkové, která se věnuje dopadům diskriminace na duševní zdraví Romů. Téma rezonovalo. Studenti v diskusi otevřeně sdíleli vlastní zkušenosti a popisovali, jak složité je najít dostupnou odbornou pomoc.

Sabrina, studentka učitelství pro mateřské školy, mluvila o své cestě velmi upřímně: „V posledních měsících jsem řešila náročné období, které ovlivňovalo i studium. Díky lidem kolem sebe jsem si udržela směr a postupně se vracím do rovnováhy,“ vysvětluje Sabrina, která už během studia pracuje s dětmi a v budoucnu se chce víc zapojit i do komunitní práce.  

Motivace a inspirace od těch, kteří šli před nimi 

Mnozí z našich stipendistů a stipendistek mají už dnes jasnou představu o tom, kde se chtějí vidět za pár let. Mario, který studuje v Olomouci, to vystihl velmi jednoduše: „Došlo mi, že to za mě nikdo neudělá. To byl moment, kdy jsem přepnul,“ říká Mario, který chce po dokončení školy podnikat a být aktivní ve svém regionu. 

Podobně mluví i Michael, student posledního ročníku Právnické fakulty v Olomouci, který kombinuje akademické studium s praxí v advokátní kanceláři, dobrovolnictvím a prací v dluhové poradně. „Je to skvělá práce, protože mohu reálně pomáhat lidem.“

Juraj dokončuje magisterské studium kriminalistiky a popisuje svoje vnitřní nastavení takto: „Každý krok, který uděláme dnes, nás přiblíží ke štěstí, které budeme mít zítra.“ Motivaci nevnímá jako něco, co přichází samo, je to každodenní rozhodnutí. Po studiu chce nastoupit k policii a zároveň rozjet vlastní projekt zaměřený na osobní rozvoj. 

Pro mnohé studenty je velmi důležité slyšet inspiraci i od lidí, kteří stojí za programem. Významnou roli v tom hraje podnikatelka, filantropka a zakladatelka Nadace Albatros Silke Horáková. Její osobní příběh a zkušenosti ukazují, že úspěch nestojí jen na talentu, ale na vytrvalosti, otevřenosti a smyslu, který člověka drží i v těžkých obdobích. Silke studentům připomíná, že jejich cesta má hodnotu nejen pro ně samotné, ale i pro komunitu, ve které vyrůstali — a že vzdělání je způsob, jak tuto změnu skutečně uskutečnit. 

Mladí lidé, kteří vracejí to, co sami dostali 

Jedna z nejsilnějších věcí, které během programu sledujeme, je způsob, jakým se naši studenti spontánně stávají vzory pro ostatní. Ne proto, že by museli, ale protože sami chtějí. A právě tato zkušenost — možnost něco předat dál mladším studentům či dětem — je pro ně často jednou z nejdůležitějších. 

Během letošního jarního setkání proto studenti navštívili pražskou pobočku organizace Tosara, která pracuje s dětmi a mladými lidmi ze znevýhodněného prostředí.

Tam si s dětmi povídali, hráli hry a sdíleli drobné příběhy o tom, co je na jejich vlastní cestě vedlo kupředu. A jako malou pozornost i povzbuzení ke čtení dětem předali knihy od Albatros Media. 

Nenápadné chvíle, ale ve skutečnosti zásadní: malé děti vidí někoho, kdo si cestu ke vzdělání reálně prošel — a najednou je pro ně mnohem představitelnější, že by ji mohly zvládnout také. 

Příběhy stipendistů Nadace Albatros dokazují, že když se mladým lidem dá prostor, podpora a skutečná důvěra, dokážou nejen překonat vlastní překážky, ale posouvají i hranice toho, co je možné pro jejich rodiny a celé komunity.  A často to začíná jediným momentem: vědomím, že v tom nejsou sami.